Petr Pastrňák

Počátkem dubna

Rozhovor Martina Dostála s Petrem Pastrňákem, 2007

Petře jak maluješ?: V podstatě se stále promalovávám do vnitřního stavu, ve kterém to už maluje samo. Ale jde to ztuha. Je zvláštní, že k dobrému výsledku se dá dostat nejen promalováváním se, ale také meditací. To jsou dvě cesty k dokonalosti a platí to v každé činnosti. Prozkoumávání těchto oblastí je to, co mě na malování nejvíc zajímá, možná i drží.
Kdy maluješ?: Když začnu, pak se musím koncentrovat na práci celý den od rána do večera. Nemusím sice neustále pracovat, ale musím to mít pořád v hlavě. U mě totiž probíhá malování v jakýchsi několikatýdenních cyklech. Začínám tam, kde jsem před tím skončil. Pro mne je to stále cesta k vrcholu, k okamžiku, kdy se mi podaří malovat rychle, spontánně, radostně, jen tak bez vnější opory. To je nádherně osvobozující stav, který malířství přináší, a do něho se stále učím dostávat. Je to pro mne ovšem stejně obtížné jako na začátku, když jsem s malováním začínal. Snem je pro mne být každodenně zcela koncentrován na práci a přitom naplno dělat i jiné věci, kterým se věnuji. Nechci, aby mě to, když začnu pracovat, tak stravovalo. Objevuji si vlastně sám pro sebe podstatu zenového malířství.
I proto jezdíš do Indie, i když v tomto případě bys měl spíš zamířit do Japonska nebo Číny?: Do Indie jezdím z touhy po sebepoznání.
Jak maluješ?: Ideálním způsobem je pro mě malovat všemi barvami. Spontánně, bez jakéhokoliv omezení. Rozestavím si kolem sebe barvy, vyberu si je, jako tóny klávesnice. Všechno musím mít připraveno, a potom si jdu třeba lehnout a představuji si, co chci dělat, jaké barvy tam mohou být, jak to bude vypadat. Tohle je jeden ze způsobů, jak mohu něco dělat: dokonale si představit celou situaci. Při malování nechci na nic myslet. Považuji se spíše za abstraktního malíře, ale většinou potřebuji nějakou platformu, na které se bude malování odvíjet, a ta je realistická. Může to nakonec ovšem dopadnout zcela jinak, namaluji třeba něco zcela jiného, ale vycházím z určitého základu. Někdy během malování, kdy na obraze už něco je, použijí obrázek, fotografii nebo si promítnu diapozitiv, kde mě zaujme například rytmus čar a tím se inspiruji. Dosáhnu tak určitého kontra efektu, na který bych jinak sám nepřišel. Zkouším se posouvat stále dopředu, vybírám různé způsoby, abych se po čase nezačal opakovat.
Poznáš to, když se opakuješ?: Ne vždycky. Někdy je taky těžké hotovou věc, namalovaný obraz, hned zničit. Když si nejsem jistý, ptám se okolo. Jiné to ovšem je, když po delším čase znovu pracuji, vždycky se opakuji. Je to proto, abych vůbec mohl začít, protože začínat je velmi těžké. Přemalovávám to, co takhle udělám, rozvíjím to, až se něco stane.
Co se má stát?: Mělo by se objevit něco nového, neznámého. Musím, potřebuji něco objevit. Předem si to nevymyslím. Pokud to vymyslím, je to staré.
Proč vůbec maluješ?: Možná proto, abych mohl žít mimo společnost, a při tom nebyl asociálem.
Nejsou témata, která volíš, někdy trochu líbivá?: Někdy si vybírám témata, která se v jistém smyslu pohybují na hraně svou líbivostí. Přitahují mne předlohy, kde jsou stopy sentimentu. Je v nich taková planá nostalgie, vzpomínka hlubokého prožitku, který ale v sobě nese i potenciál legrace, který ovšem není zřetelně viditelný. Někdy se rád zhoupnu na hraně, kdy se nepozná, zda je to myšleno vážně nebo ze srandy. Baví mě to překračování. Ale zároveň to vždy myslím opravdu vážně.
Proč maluješ Lesy?: K tématu Lesů jsem se dlouho chystal. V dětství jsem si maloval lesy podle Mařáka a tak jsem to chtěl znovu vyzkoušet.
Kolik ti tenkrát bylo?: Bylo mi patnáct. Začínal jsem s kopiemi reprodukcí českých krajinářů 19. století. Když jsem pak v Ostravě v galerii viděl obrazy krajin ve skutečnosti, napadlo mě, že každý obraz je něčím živým. To mě na nich fascinuje. Tehdy mě také překvapila jejich dimenze, jejich hloubka. Malířství mě v té době ale zajímalo jen určitou dobu, potom přišla poezie, hudba, psal jsem písničky, dělal spoustu různých věcí. Když jsem znovu začal malovat, napadlo mě, že musím ty lesy zase zkusit.
Jaké to bylo opět je malovat?: Zjistil jsem, že Lesy jsou téma, ve kterém se dá krásně a rychle přecházet z realistického do abstraktního a naopak. Les je taky bohaté mytologické téma, pod podobami lesů vždy něco cítíme, je to určitá mapa vnitřní cesty, která může být plná tajemství. V Indii je například les posvátným místem.
Jakou technikou maluješ?: Maluji akrylem, k nanášení barev používám všeho, co je po ruce. Teď hodně maluji pouze štětcemi a v posledních pěti letech používám techniku vymývání barev. Do obrazu se tak dostane prvek náhody, která mě baví. Tahle technika má jistou souvislost se stříbřitým, negativním efektem, který bývá u fotografie. Světlá místa jsou tmavá a naopak.
A krajiny?: Když jsem v krajině s otevřeným horizontem, a teď myslím třeba na holandského krajináře van Goyena, uvědomuji si, jak mě přitahuje ta otevřenost horizontu. Jakoby vybízí k rozplynutí se. Podobně by mohl fungovat i obraz, tak, aby se v něm člověk ztratil. Být ve stavu, kdy se nejde ničeho pevného zachytit. Obrazy krajin jsem dělal podle českých krajinářů z 19. století, ale také podle Jana van Goyena nebo Emila Filly…
…který napsal, mimo jiné studii o van Goyenovy. Jakou roli hraje při malování myšlení?: Myšlení je věc přípravy, při malování se chci jen dívat. Pokud jsem hluboce relaxován, tak je to na obrazech poznat. Je v nich pohyb i klid. Koncentrace.
Kdy s obrazem končíš, jak to poznáš?: Ten, kdo dokáže poznat, kdy skončit, je dobrým malířem. Je to neustálé zkoumání, musíš být zcela pohlcený procesem malování a zároveň mít od něho odstup. Musím se stát tou činností. Být úplně lehký. Malování je sice zvláštní fenomén, ale podobně je tomu i při zpěvu, při tanci, podobné stavy mají nakonec i sportovci při vrcholných výkonech.
Co je na malování zvláštního?: Na rozdíl od sportovního výkonu, který je akcí, podobně jako třeba zpěv či tanec, zůstává po malování záznam, artefakt, který si můžeš strčit do podpaží a odnést. Malířství zůstává, obrazy jsou prostě stále.

Obrazy, které přicházejí …

Úvodní slovo Martina Dostála

Je na každém z nás, jaký život se rozhodne prožít. Takové rozhodnutí ovšem nemusí být ani trvalé, ani přesné, ani včasné, může přicházet kdy chce, postupně, stejně jako může odcházet, odejít, člověk nakonec stejně zemře. Malíř Petr Pastrňák došel k svému malířství postupně, později než bývá obvyklé. Je otázkou, zda vůbec chtěl být malířem. Sám ostatně kdysi tvrdil, že býval překvapen, že se vůbec někdo zajímal o jeho obrazy. Pražskou Akademií prošel až po revoluci, a frekventoval ateliéry Milana Knížáka (1990—1992), Michala Bielického (1992—1994) a Jiřího Davida (1994—1996). Vzhledem k tomu, že je narozen v únoru 1962, vysvítá, že byl poměrně starší student, vždyť Jiří David, u něhož nakonec diplomoval, přišel na svět o pouhých šest let dříve. Kolem poloviny 90. let vystavoval Petr vedle obrazů také diainstalace, readymadové série z edukativních diapozitivů určených pro školní výuku ze 70. let. Petr je sestavil do série, která se v příjemném rytmu promítala na stěnu. Bylo vedlejší, že záběry asociovaly sociální konotace, pro Petra byly krásné. Tvrdil, že umění se odehraje uvnitř, v tom, kdo se dívá. Myslím, že to je klíčové heslo, kterým se lze přiblížit Petrovu rozhodnutí, že je malířem, že maluje ve svém životě obrazy, ale také to, že své obrazy nechal k sobě a do sebe přijít.

Bylo by ale mylné se domnívat, že Pastrňákovy obrazy vznikají jen tak, lehce či nahodile, přestože jejich vizuální průzračnost a suverénní estetická gestičnost může k tomuto dojmu svádět. Své obrazy ale nemaluje ani těžce, nejsou programově komponovány, nepředcházejí jim studie, kresby, komplikovaná sdělení. Pastrňákovy obrazy se objevují samozřejmě, v prostoru existence, do které se malíř dostal a dostává, v přesném ale neohraničitelném poli, otevřeném vlastnímu prožitku života a dohledávání jeho smyslu. Petr Pastrňák sám napsal, že mu připadá, že jeho obrazy tvoří jakýsi deník. Deník nejen ve smyslu námětů, kde vedle čirých abstrakcí přechází do seriálních razítkových otisků, do krajin lesů či českých lineárních panoramat, do zátiší s akvarijními rybičkami, do svatých obrázků Madon či Buddhy, do portrétů neznámých i známých lidí, do aktů, do motýlů…, ale také jako deníkový záznam vlastní fyzické energie, vlastního rozpoložení, jehož jedinou stopou je pouhý obrazový záznam. Umělec jako takový je totiž bezcenný, příběh jeho života, jakkoliv může být zajímavý, nostalgický, tragický, šťastný i nicotný je totiž nepřenosný, ostatně jako jakýkoliv jiný život. Petr svými obrazy možná sděluje tuto zkušenost podstatného.

Poslední dobou jezdívá na několik měsíců do Indie, kde prostě je. Omezuje svou aktivitu na minimum a také v Praze, kde žije a tvoří, ubírá vnějšího. Jestliže jsem před pěti šesti lety napsal, že vedle vlivů východoasijského myšlení a mentality hraje svou roli i fascinace televizními seriály, dnes to už neplatí. Zmizela televize a zvýraznil se pocit prožívaného, zažívaného prostoru i času. Petr maluje své obrazy v okamžiku toho, kdy sám neví, co bude dál. Jediným korektivem je jeho vlastní diváctví, jeho prohlížení vznikajícího obrazu, přestože estetická zkušenost dává podstatnou záruku jeho malování. Sám je také vděčným divákem, pracuje metodou ne nepodobnou východoasijské tušové malbě i s její intuicí nekonečně variované tradice, ale také s pamětí dějin malířství jako takového, když čerpá stejnou měrou z Matisse (s jeho rybičkami), jako z Gerharda Richtera, ze špatně zarámovaných školních reprodukcí české krajinomalby 19. i 20. století, i z reakcí na své malířské kolegy. Přítomnost motivů či principů je ovšem latentní, podstatným je prvek rozechvívané, excitující náhody, omezené či naopak povzbuzené technickými možnostmi malby, barvy, povrchu plátna či papíru, stříkáním, válečkováním, rozmýváním, stékáním. Výsledek je vždy jiný a zároveň vždy pastrňákovský, nezaměnitelný svojí vzrušivou lehkostí, lehkou až k nesnesitelné potřebnosti znovu a znovu procházet očima tahy na jeho obrazech.

Abstraktní kreace, kterými velmi úspěšně vstoupil Petr kolem roku 1995 na českou scénu, jsou leitmotivem jeho malování. Po počátečním zahuštění liniemi, tahy a barvami, dochází k vylehčování, k redukci, ke kombinacím monochromní, dvou- tříbarevné škály. Taoistická zkušenost není přebíráním tušové vizuality, je přesvědčeným i přesvědčivým pokusem transformovat ji do západoevropských obrazových dispozic. Ukázněná rozvolněnost je zpevňována cyklickými sériemi realističtějšího malířství, v posledních letech zejména krajinomalbou, ať se jedná o cyklus Lesů (2003—2004), tak v posledních dvou letech sérii transpozic již namalované české krajiny (letní krajiny Adolfa Kosárka, Soutok Labe s Vltavou Antonína Chittussiho i Fillovy záznamy Českého středohoří — tvořené na přelomu 40. a 50. let pod vědomým a obdivným vlivem asijského tušového malířství). I v těchto případech, stejně jako v portrétech, stříkaných zejména na přelomu tisíciletí, se propíjí do obrazů rozvolněná uhrančivost rukopisu, stejně tak suverénní jako vždy jiná a prožívaná. Těkavost na pomezí abstrakce, rozmlžení podoby a tvarů, ztajemňování i prozrazování zobrazeného i zobrazivého, to všechno jsou možnosti, které má pouze malba. Petrova volba existovat jako malíř byla správná.